Standard

FCI Standard č. 61, platný od 3.6.2016
Datum publikace platného originálního standardu 4.4.2016

ZEMĚ PŮVODU
Švýcarsko

POUŽITÍ
Společenský, strážní a hlídací pes ke hlídání statků.

KLASIFIKACE FCI
Skupina 2 (Pinčové a knírači, molosové, švýcarští salašničtí psi a jiná plemena)
Sekce 2.2 – molosové, horští psi.
Bez pracovní zkoušky.

KRÁTKÝ HISTORICKÝ PŘEHLED
V průsmyku Velkého Sv. Bernarda ve výši 2469 m nad mořem založili mniši v 11. století hospic určený jako útočiště pro cestující a poutníky. V tomto hospicu se od poloviny 17. století chovali na hlídání a na ochranu velcí horští psi. Existence těchto psů je doložena obrazově od roku 1695 a písemně poznámkou v písemnostech hospicu z roku 1707. Tito psi se brzy začali používat jako průvodci a zvláště jako záchranářští psi pro cestující zbloudilé v mlze a ve sněhu. Kroniky publikované v řadě jazyků hovoří o četných lidských životech, které tito psi vyrvali jisté smrti, a ústní zprávy vojáků, kteří v roce 1800 překročili tento průsmyk s Napoleonem, zvýšily v 19. století popularitu bernardýnů, kterým se v té době říkalo „pes Barry“, po celé Evropě. Legendární Barry se stal pravzorem psa – záchranáře.
Přímými předky svatobernardského psa byli velcí sedláčtí psi značně rozšíření v okolí, kteří byli vyšlechtěni během několika málo generací podle stanoveného ideálního typu až do dnešní podoby tohoto plemene. Jako první začal doklady o předcích svých psů vystavovat v roce 1867 Heinrich Schumacher z Hollingenu u Bernu.
V únoru 1884 byla otevřena švýcarská plemenná kniha SHSB (Schweizerische Hundestammbuch); vůbec prvním záznamem byl bernardýn Leon a dalších 28 záznamů se týkalo rovněž bernardýnů. Dne 15. března 1884 byl v Basileji založen Švýcarský klub pro svatobernardské psy. U příležitosti mezinárodního kynologického kongresu 2. června 1887 byl svatobernardský pes oficiálně uznán jako švýcarské plemeno psů a standard tohoto plemene byl prohlášen za závazný. Od té doby je bernardýn švýcarským národním plemenem.

CELKOVÝ VZHLED
Existují dvě variety svatobernardské­ho psa:

Krátkosrstá varieta (s patrovou srstí).
Dlouhosrstá varieta.
Obě variety jsou pozoruhodné velikosti a celkového vzhledu. Mají harmonické, silné, houževnaté a svalnaté tělo s impozantní hlavou a pozorným výrazem.

DŮLEŽITÉ PROPORCE
Ideální poměr kohoutkové výšky k délce trupu (měřeno od vrcholu ramenního kloubu k sedacímu hrbolu) je 9 : 10.
Ideální poměr kohoutkové výšky k hloubce hrudníku: viz obrázek.
Celková délka hlavy poněkud přesahuje třetinu kohoutkové výšky.
Poměr hloubky tlamy (měřeno v nasazení tlamy) k délce tlamy činí 2 : 1.
Délka tlamy poněkud přesahuje třetinu celkové délky hlavy.

CHOVÁNÍ / CHARAKTER (POVAHA)
Povaha přátelská, temperament klidný až živý, ostražitý.

HLAVA
Mohutná, impozantní a výrazná.

MOZKOVNA
Lebka: Silná, široká, při pohledu zepředu a z profilu lehce klenutá. V afektu tvoří nasazení uší s temenem rovnou linii, která přechází po stranách v měkké oblé linii do silně vyvinutých a vysokých partií lící. Čelo směrem k tlamě strmě klesá. Týlní hrbol je jen mírně zdůrazněn. Horní nadočnicové oblouky silně vyvinuty. Silně vyvinutá čelní rýha začínající u kořene nosu probíhá středem mozkovny a temena hlavy. Kůže na čele tvoří nad očima lehké vrásky, které se sbíhají k čelní rýze. Při vzrušení jsou vrásky výrazněji vyznačeny, jinak jsou spíše nenápadné.

Stop: výrazně vyjádřen.

LEBKA OBLIČEJOVÉ ČÁSTI
Nosní houba: Černá, široká a hranatá; nosní otvory široce otevřené.

Tlama: stejnoměrně široká. Hřbet nosu rovný, s lehkou rýhou.

Pysky: okraje pysků jsou černě pigmentované. Pysky horní čelisti silně vyvinuté, pevné a ne příliš visící; od nosu tvoří velký oblouk. Koutek tlamy zůstává viditelný.

Čelisti / zuby: horní i dolní čelist silná, široká, obě jsou stejně dlouhé. Dobře vyvinutý, pravidelný a úplný nůžkový nebo klešťový skus. Těsný předkus bez ztráty kontaktu řezáků je přípustný. Chybění P1 (prvních třeňových zubů) a M3 se toleruje.

Oči: středně velké, tmavě hnědé až oříškově hnědé, přiměřeně hluboko uložené, s přátelským výrazem. Přirozeně pevně uzavřená víčka jsou žádoucí; velmi malý ohyb, ale s co možná nejméně viditelnou spojivkou, u dolního víčka a malý ohyb horního víčka jsou přípustné. Celé okraje víček černě pigmentované.

Uši: středně velké, vysoko a široko nasazené. Ušní boltce silně vyvinuté. Ucho hebké, trojúhelníkové, se zaoblenou špičkou; zadní okraj ucha lehce odstává, přední okraj přiléhá k lícím.

KRK
Silný a dostatečné délky; lalok na hrdle a krku přiměřeně vyvinutý.

TRUP
Obecně: Celkový vzhled impozantní a harmonický, statný a dobře osvalený.

Kohoutek: Dobře vyjádřen.

Hřbet: Široký, silný, pevný. Hřbetní linie probíhá až k bedrům rovně a vodorovně.

Záď: Dlouhá, málo skloněná, harmonicky přecházející v nasazení ocasu.

Hruď: Hrudní koš přiměřeně hluboký s dobře klenutými žebry, ale není sudovitý. Hrudník nezasahuje hlouběji než k loktům.

Spodní linie z profilu a břicho: Směrem dozadu lehce vtažené.

OCAS
V nasazení široký a silný. Ocas dlouhý a těžký, poslední ocasní obratel sahá nejméně k patě; v klidu volně visí, nebo je v poslední třetině lehce zahnutý směrem nahoru; při vzrušení je ocas nesen výš.

HRUDNÍ KONČETINY
Obecně: Hrudní končetiny při pohledu zpředu rovné a rovnoběžné, přiměřeně široko postavené.

Plece: Lopatky šikmo uložené, osvalené a dobře přiléhající.

Nadloktí: Delší než lopatka; úhel mezi lopatkou a nadloktím není příliš otevřený.

Loket: Přiléhající.

Předloktí: Rovné, silných kostí, se suchými svaly.

Přední nadprstí: Při pohledu zepředu postavené svisle a tvoří prodloužení předloktí. Při pohledu ze strany lehce skloněné.

Tlapy hrudních končetin: Široké, se silnými, těsně přiléhajícími a silně klenutými prsty.

PÁNEVNÍ KONČETINY
Celkový dojem: Pánevní končetiny přiměřeně zaúhlené a svalnaté. Při pohledu zezadu jsou pánevní končetiny rovnoběžné a nejsou postaveny příliš úzce

Stehna: Silná, svalnatá, stehna jsou široká.

Kolenní klouby: Dobře zaúhlené, nejsou vytočené ven, ani vtočené dovnitř.

Lýtka: Šikmo postavená, poměrně dlouhá.

Hlezna: Lehce zaúhlená a pevná.

Zadní nadprstí (nárt): Při pohledu zezadu rovná a paralelně postavená.

Tlapy pánevních končetin: Široké, se silnými, těsně přiléhajícími a silně klenutými prsty. Paspárky se tolerují, pokud nebrání v plynulém pohybu psa.

CHODY
Harmonický prostorný pohyb s dobrým posuvem vycházejícím z pánevní končetiny; hřbet zůstává za pohybu stabilní a klidný. Přední i zadní tlapy se posouvají přímo kupředu.

SRST
Krátkosrstá varieta (s patrovou srstí): Krycí srst hustá, hladká, přiléhající a hrubá. Podsada bohatá. Stehna s lehce vyvinutými kalhotami, ocas hustě osrstěný.

Dlouhosrstá varieta: Středně dlouhá rovná krycí srst s bohatou podsadou. Obličejová část hlavy a uši s krátkou srstí, na zádi a kyčlích většinou srst trochu zvlněná. Hrudní končetiny s praporci, silně vyvinuté kalhoty na stehnech, ocas huňatý.

Barva: Základní barva bílá s menšími nebo většími jasně červenými plotnami (bílá s plotnami) až po souvislý jasně červený až tmavě červený plášť na hřbetě a bocích (plášťové zbarvení). Roztrhaný plášť (přikrývka přerušovaná bílou) se hodnotí jako rovnocenný. Žíhaná červenohnědá je přípustná. Hnědožlutá se toleruje. Tmavé lemování na hlavě je žádoucí. Nádech černého stínování na těle se toleruje.

Předepsané bílé odznaky: Hruď, tlapy, špička ocasu, pás kolem čenichu, lysinka a skvrna na týle.

Žádoucí bílé odznaky: Bílý límec, symetrická tmavá maska.

VELIKOST
Kohoutková výška:

Psi: Minimální výška 70 cm, maximální 90 cm.
Feny: Minimální výška 65 cm, maximální 80 cm.
Hodnocení psů přesahujících maximální výšku se nesnižuje, pokud je jejich celkový vzhled harmonický a pokud je jejich pohyb korektní.

VADY
Jakákoliv odchylka od výše uvedených bodů se musí považovat za vadu, jejíž hodnocení musí být v přesném poměru s odchylkou.

Chybějící pohlavní výraz.
Neharmonický celkový vzhled.
Příliš krátká nebo příliš dlouhá tlama.
Ven spadající pysky dolní čelisti.
Chybějící zuby (kromě PM1 a M3). Malé zuby (zejména řezáky).
Lehký předkus.
Světlé oči.
Nedostatečně uzavřená víčka.
Pronesený hřbet, kapří hřbet.
Záď přestavěná nebo silně spáditá.
Ocas nesený stočený na hřbetu.
Chybějící předepsané znaky.
Chybný pohyb.
Kadeřavá srst.
Neúplná nebo nedostatečná pigmentace nosní houby, kolem nosu, na pyscích a na očních víčkách.
Chybná základní barva, například červenohnědé tečky nebo stříkance v bílé srsti.

TĚŽKÉ VADY
V poměru k velikosti příliš krátké končetiny (krátkonohost).
Příliš silná tvorba vrásek na hlavě a na krku.
Křivé nebo silně vytočené hrudní končetiny.
Strmé zaúhlení, kravský postoj nebo sudovitý postoj pánevních končetin.

VYLUČUJÍCÍ VADY
Agresivní nebo neúměrně bázliví psi.
Psi vykazující patrné fyzické abnormality nebo projevující vady chování musí být diskvalifikováni.
Povahové nedostatky.
Podkus, výrazný předkus.
Modré oči (skleněné oči).
Entropium, ektropium.
Zcela bílá srst nebo zcela červenohnědá srst (chybí základní barva).
Jinak zbarvená srst, stejně jako masově zbarvený nos (nepigmentovaná nosní houba).
Nedosažení minimální kohoutkové výšky.

Pozn.: Psi musí mít dvě očividně normálně vyvinutá varlata, která se nacházejí zcela v šourku.

Co je to standard? Každé plemeno psů chované v rámci FCI (Fédération Cynologique Internationale - Mezinárodní kynologické federace) má svůj vlastní standard plemene, který více či méně podrobně popisuje jak by měl vypadat ideální představitel plemene. Standard daného plemene určuje vždy země původu, kde bylo plemeno vyšlechtěno. Země původu (v našem případě Švýcarsko) má jako jediná právo standard měnit a upravovat (v poslední době se tak děje zejména s důrazem na zdraví). Poslední oficiální verzi standardu svatobernardského psa, která byla publikována v roce 2016, najdete v kompletním znění vlevo i s oficiálními ilustracemi.

Standard plemene by měli respektovat jak všichni rozhodčí exteriéru, tak všichni chovatelé. Standard plemene by měl být jakousi "Biblí", kterou budeme znát a náš chov se bude pohybovat v rámci jejích mantinelů. Osobně jsem si moc dobře vědom, že při čtení a studiu standardu máme k dispozici všichni stejný text, ale jeho výklad a představa o ideálním jedinci je už pro každého z nás trochu odlišná. To je samo osobě velmi dobře, protože ona různost v pohledu na ideálního představitele plemene zároveň zajišťuje i potřebnou variabilitu jedinců v chovu. Kdyby se nám všem líbilo úplně to samé a chovali bychom na úplně stejných psech respektive úplně stejné krvi, mělo by to katastrofální důsledky. Na druhou stranu ona zdravá různost při výkladu standardu a pohledu na ideálního jedince by se neměla zvrhnout v diametrálně odlišný pohled, kdy vedle sebe budou stát dva představitelé jednoho plemene a přitom každý z nich bude vypadat úplně jinak.

Každé plemeno bylo vyšlechtěno za nějakým účelem a pro specifické potřeby a své "poslání" by mělo být schopno plnit i třeba nyní, kdy už to po něm není vyžadováno. Bernardýn byl šlechtěn jako průvodce a zejména záchranářský pes pro zbloudilé pocestné ve sněhu a mlze. Z toho vychází také exteriér našeho plemene. Plemene pro práci v horách a hlubokém sněhu. Těmto účelům bude zřejmě mnohem více odpovídat dobře pohyblivý, silný a dostatečně vysoký pes na delších končetinách, než malý, "krátkonohý" zavalitý jedinec, v horším případě navíc líný nebo špatně pohyblivý.

Toto vše je nutné si uvědomit a ujasnit, aby náš pohled na svatobernardského psa šel tou správnou cestou. Naše plemeno je tak známé, že si snad každý umí bernardýna představit. Bohužel představa většiny laické veřejnosti je na hony vzdálená od správné reality. Ke klamavé představě přispěl i poměrně populární film Bohouš :( Proto není divu, že si většina lidí představuje bernardýna jako nenažranou a línou kouli sádla. Všichni, kdo to s bernardýnem myslí dobře, by se neměli nechat ovlivnit davem, měli by si nastudovat opravdu standard a historii plemene a udělat si vlastní rozumný úsudek.

Exteriér psa není pouze o tom, co se nám líbí nebo nelíbí. Správný exteriér je důležitý také pro "pohodový" život psů. Proto je třeba, aby plemenné znaky nebyly přešlechťovány do extrémů. Dnes již např. ani šarpej nesmí mít příliš mnoho volné kůže a vrásek, které mu způsobovaly zdravotní problémy. Podobné je to i u bernardýna. Již ne tolik těžký a lymfatický, ale spíše atletický, dobře pohyblivý a o to veselejší. Hlava samozřejmě impozantní, s vysoko nasazeným uchem, výrazným stopem, ale nikoliv extrémně těžká s nadměrným množstvím volné kůže. Toto by měla být ta správná cesta ...

Jako chovatelé nejsme nikdo z nás bezchybní. Asi jen s těží někdo z nás kdy dosáhne takových odchovů, že budou ve většině vyhovovat danému ideálu. Mělo by však být alespoň naší snahou se tomuto ideálu přiblížit s co největším počtem odchovaných jedinců. Nikoliv záměrně a vědomě dělat pravý opak, nerespektovat standard a chovat s pohnutkami, že toto se přece teď líbí a dobře prodává.

Snažme se standard studovat a skutečně pochopit. Snažme se, aby náš vlastní výklad standardu nebyl extrémní. Aby naše představa odpovídala nejen krásnému psovi, ale především správnému plemennému typu svatobernardského psa. Právě plemenný typ je velmi důležitý, protože krásný a anatomicky výborný pes ještě neznamená, že jde o psa ve správném plemenném typu. Bernardýn by měl vždy (zejména pak na výstavách v pozici vítěze) vypadat především jako bernardýn. Pěkný, výborně se pohybující pes s překrásnou srstí, který ovšem typem připomíná mnohem více novofundlandského psa nebo mastifa není správným bernardýnem.

Na závěr si dovolím vznést přání, abychom se snažili vzájemně respektovat, ikdyž náš úhel pohledu může být trochu jiný. Uvědomme si také, že v samotném chovu musíme dělat určité kompromisy, že jen s těží můžeme chovat na téměř bezchybných jedincích. Naše snaha by ale měla k těmto ideálům vést.

Milan Plundra

To co jsem se já snažil popsat slovy výše vyjádřila moje manželka ilustrativně:

Na prvním obrázku je znázorněn typ svatobernardského psa, který dle našeho názoru odpovídá standardu. Touto cestou by měl směřovat náš chov.

Na druhém obrázku je ilustrován svatobernardský pes, který dle našeho názoru neodpovídá správnému typu plemene dle FCI standardu.