V letošním roce se historicky poprvé představili čeští bernardýni na zeleném koberci na anglické výstavě Crufts. A níže vám publikujeme obsáhlou reportáž Honzi Bendla, která byla otisknuta v Zpravodaji 2/2025 Klubu chovatelů svatobernardských psů ČR z.s. Myslíme si, že pro vás bude určitě zajímavé, když si zde také přečtete reportáž z roku 2010, kterou napsal tehdy autor Milan Plundra z pozice návštěvníka. Zajímavé bude srovnání, co se za 15 let změnilo a co zůstalo stejné. Crufts je opravdu mimořádná událost, která zaslouží mimořádnou pozornost zvláště potom, co na ni náš chov zaznamenal mimořádný úspěch. Proto jsme jí věnovali ve Zpravodaji poměrně velký prostor.
Crufts je společně s americkým Wesminsterem největší a nejprestižnější výstava na světě. Jak už napovídá název tohoto článku, není úplně tak jednoduché se na ní dostat. V této reportáži se vám pokusím přiblížit, co vlastně obnáší a také stojí účast na takové akci, jakou je právě Crufts.
Tato výstava se letos koná již po 134. tradičně v anglickém Birminghamu. Pokud se chcete se psem této výstavy zúčastnit, musíte se kvalifikovat buď získáním titulu CACIB-J, CACIB nebo CACIB-V na jedné z kvalifikačních výstav v Evropě nebo pes musí být mezinárodním šampionem krásy (CIB).
Anglie není členem FCI, proto to tam na výstavách chodí trochu jinak, než jak jsme zvyklí u nás v Evropě. Ať už se to týká pravidel, tříd nebo třeba skupin, do kterých se jednotlivá plemena řadí. Na rozdíl od FCI, která má 10 skupin, KC (The Kennel Club) disponuje pouze 7 skupinami a to jsou: Hound Group, Gundog Group, Terrier Group, Utility Group, Working Group, Pastoral Group a jako poslední Toy Group. Nenechte se ale nachytat. Některá plemena, která uznává FCI, naopak KC vůbec neuznává. Další rozdíl je v tom, že se psům nezadávají známky. Určuje se jen pořadí. V případě, že je ve třídě pouze jeden jediný pes, třebaže podprůměrného exteriéru a výrazných vad, stává se automaticky vítězem dané třídy. Kennel Club má mimo jiné i vlastní standardy k plemenům, které se velice často liší v tom, co se můžeme dočíst ve standardech FCI. A právě bernardýn patří k jednomu z plemen, kterých se to týká. U našeho plemene nejde jenom o rozdílné znění standardů, ale také po podstatný fakt, že se v Anglii posuzuje dlouhosrstá a krátkosrstá varieta dohromady a uděluje se pouze jeden BOB. Krátkosrstá varieta se navíc v Anglii vyskytuje jen v malém počtu asi jako v Čechách před 20 lety. To byl také jeden z důvodů, proč jsme dlouho váhali, zda se na výstavu přihlásit. Bylo by to navíc historicky poprvé, co by se Crufts účastnili bernardýni z České republiky. Milanova oblíbená věta je: “Výstavy se nedají vyhrát doma u stolu.” A my jsme se nakonec rozhodli, že to pojedeme s našimi krátkosrstými prostě zkusit. Následovala diskuze o tom, jaké psy na takovou výstavu nahlásit. Bylo důležité, aby se co nejméně vzdalovali jejich představě o ideálním bernardýnovi. Diskutovali jsme o všech našich psech a nakonec jsme se rozhodli pro trojici For Me, Umberto a Danger.
Jelikož jsme se oba již v minulosti této výstavy účastnili jako diváci, tak trochu jsme věděli, do čeho jdeme a měli jsme také už povědomí o tom, jak to tam vlastně chodí. Výstavy se každoročně účastní více než 20.000 psů z celého světa. Ani letošní rok není výjimkou. Na výstavu bylo přihlášeno cca 24.000 psů s rekordní zahraniční účastí 3.952 psů. Ze zahraničí měla největší zastoupení Francie – 475 psů, následována Německem – 407 psů a Nizozemím – 376 psů. Českou republiku reprezentovalo úctyhodných 218 psů, z nichž byli 3 bernardýni. Nejpočetnější skupina plemen je jako vždy "Gundog Group" - skupina, která zastřešuje téměř všechna lovecká plemena a letos se do ní přihlásilo 5.155 psů. Nejméně početnou skupinou byla tento rok právě naše skupina "Working group" s 1.955 přihlášenými psy.
Vzhledem k těmto ohromujícím počtům se vše musí logicky plánovat opravdu, ale opravdu s předstihem. Což není rozhodně náš styl. Pravidelně na všechny výstavy sháníme vše pár dní před odjezdem. A to zejména ubytování. Sehnat v prosinci ubytování v Birminghemu je v podstatě nemožné, i když se výstava koná až v první polovině března. Pokud něco volného ještě je, tak to jsou většinou hotely, kde stojí noc od 10.000 do 40.000 Kč. A to je opravdu mimo náš rozpočet. Dostupné také bývají ještě pofidérní nabídky, kde je vás na pokoji třeba osm. Do společné koupelny, která bývá jedna na celé patro, bych bez pantoflí rozhodně nevlezl. Jelikož v době plánování měl Milan doma starosti ohledně tří vrhů štěňat, nabídl jsem se, že to vše zařídím sám. Po třech dnech hledání se mi podařilo najít dostupné a především slušné ubytování v soukromí přes Airbnb. Nacházelo se pouhých 20 minut jízdy od výstaviště. Dvě noci zde stály 3.828 Kč. Průběžně uváděné ceny nemusíte sčítat, protože si to na konci článku vše zrekapitulujeme. Ubytování tímto bylo vyřešené.
Jak jsem již zmiňoval výše, Anglie není členem FCI. Pokud se chcete účastnit výstavy pod záštitou KC, musíte jako cizinec zažádat daný Kennel Club o přidělení ATC čísla pro každého vystavovaného psa. Bez nich se nemůžete na výstavu přihlásit. Na vystavení ATC čísla mají oficiálně až 30 dní. Žádá se o ně na internetových stránkách. Nutno podotknout, že bez znalostí angličtiny by mi přišlo takřka nemožné z jejich systému vyčíst, jak se co dělá nebo co kde vyplnit. Vlastně ten formulář vůbec najít. Je třeba vyplnit formulář, nahrát rodokmeny a samozřejmě také za tento úkon zaplatit. Za vystavení jednoho ATC čísla si účtují 33 liber což pro naše tři bernardýny stálo 99 liber, to činí v přepočtu 3.121 Kč. Toto číslo psům zůstává na celý život a mohou se díky němu hlásit nejen na Crufts i v dalších letech.
Ubytování máme, o ATC čísla je zažádáno. Začínám tedy plánovat cestu. Součástí výstaviště je i mezinárodní letiště. V podstatě od příletu až po vstup na výstavu neopustíte budovu. Na první pohled to zní lákavě, ale reálné to není. Cesta letadlem by se pro naše tři bernardýny pohybovala v astronomické výši a to nemluvím o tom, že bychom potřebovali speciální hliníkové nebo dřevěné boxy, které bychom museli do letadla pro takto těžké psy pořídit. Dalším problémem je, že letiště v Birminghamu neodbavuje živá zvířata. Takže zůstává jediná varianta – JEDEME AUTEM!
V momentě, kdy mi Google maps ukazují cestu cca 1.650 km, která má trvat téměř 20 hodin bez zastavení, takřka bez váhání rezervuji ještě dálší noc v hotelu u dálnice ve městě Gent v Belgii. Je mi jasné, že to na jeden zátah rozhodně nezvládneme. Gent vybírám z důvodu, že je nedaleko přístavního města Calais. Cena za jednu noc vyšla na 2.168 Kč. Cestou do Anglie musíme pochopitelně překonat kanál La Manche. K tomu máme dvě možnosti. Buď pojedeme trajektem nebo zvolíme cestu vlakem Eurotunelem. Stejně jako u letenek platí pravidlo čím dříve koupíme, tím lepší cenu dostaneme. Po dalším zjištění, že cesta vlakem by nás se psy vyšla výrazně dráž, volím variantu s trajektem. Také tady máme dvě možnosti. Buď poplujeme z Calais, jako to dělá většina cestujících, a nebo z nedalekého Dunkirku. Já se nakonec rozhoduji pro Dunkirk z důvodu menšího a doufám také klidnějšího odbavení a nalodění. U nákupu je třeba opravdu hodně přemýšlet a plánovat. Kupujeme si totiž lístek na konkrétní čas. Stejně tak i pro cestu zpět. Pokud dorazíme do přístavu dříve nebo naopak později, můžeme využít dřívější plavbu v rozmezí +/-3 hodiny. Před a po tomto limitu již bohužel nemáme nárok a musíme si koupit nový lístek. Trajekt se platí za auto, za osobu, ale také zvlášť za psy, kteří v průběhu cca 2 hodinové plavby nesmí v žádném případě opustit auto. Cena za cestu tam i zpět pro nás dohromady činila 8.700 Kč.
Uplynulo několik dní a já konečně obdržel e-mail s vystavenými ATC čísly. Super, jdeme konečně přihlásit výstavu. Tam opět narážíme na další zádrhel. V Anglii mají také jiné rozdělení tříd, do kterých můžeme psa nahlásit:
Minor Puppy – pro štěňata ve věku 6 – 9 měsíců
Puppy – pro štěňata ve věku 6 – 12 měsíců
Junior – pro psy ve věku 6 – 18 měsíců
Yearling – pro psy ve věku 12 – 24 měsíců
Novice – pro psy, kteří ještě nevyhráli první cenu ve třídě (jiné než začátečnické)
Graduate – pro psy, kteří mají maximálně 2 výhry ve třídě Post Graduate
Post Graduate – pro psy, kteří nemají více než 5 výher ve třídách na výstavách s certifikátem CC
Limit – pro psy, kteří nemají více než 7 výher ve třídách s CC
Open – otevřená třída pro všechny psy daného plemene
Veteran – pro psy starší 7 let
Obrovský rozdíl oproti výstavám v Evropě je ten, že jednoho psa můžete nahlásit do více tříd najednou. Aby to ale nebylo tak jednoduché, pokud psa nahlásíte do dvou tříd najednou, aby mohl nastoupit o CHALLENGE CERTIFICATE (nejlepší pes/fena), musí vyhrát všechny třídy, do kterých je nahlášen. V momentě, kdy pes vyhraje první třídu, ale v druhé třídě skončí třeba na druhém místě, už bohužel nemůže o titul CC nastoupit, i když jednu ze tříd vyhrál.
Přiznám se, že jsem opravdu nevěděl, do jakých tříd psy nahlásit. Danger byl jasný, jeho přihlášku odesílám automaticky do třídy veteránů. Ale co ti další dva? Volám tedy o pomoc kamarádce chovatelce do Anglie a prosím jí o radu. Tam to bylo velice rychlé, protože mi sdělila, že pokud je můj pes šampionem některé z členských zemí FCI, může se vystavovat jen a pouze v Open class. Kdybych toto věděl dříve, nenechal bych dva dny před tím pro For Me vystavit titul šampiona ČR a SK. Nedá nic dělat, přihlásím oba dva do suverénně nejobsazovanější Open class. Za přihlášky jsem zaplatil 3.864 Kč. Což je za tři psy opravdu pěkná cena. Na velkých výstavách, ať už evropských nebo světových, mnohdy ceny začínají na 100 eurech za psa. Někdo může namítat, že společně s vystavením ATC čísel je cena stejná, ne-li vyšší. Ale ATC číslo, jak jsem již psal, má pes na celý život a platí si ho pouze majitelé psů z ciziny.
Po zaplacení přihlášek jsem šel zrovna koupit i parkování. Nebál jsem se, že bychom neměli kde zaparkovat, ale cena parkovného při nákupu online předem byla o 5 liber levnější. Cena parkovného činila 424 Kč/den.
Jelikož se Working Group, do které v Anglii patří bernardýn, vystavuje poslední den výstavy, rozhodli jsme se, že se zúčastníme jako diváci velkolepého finále, kterým je vyhlášení BEST IN SHOW. Součástí je také dechberoucí doprovodný program. Ano, i na toto se musí koupit zvlášť vstupenka. Bohužel zase na úplně jiné platformě, než se platilo parkovné, nebo třeba přihláška. I když všechny ostatní dny jsou závěrečné soutěže zdarma, v neděli tomu tak není. Na doporučení přátel se rozhodnu koupit lístky opět předem online. K mému překvapení na začátku února je již téměř celá aréna vyprodaná a zbývá jen posledních pár míst v rohových sektorech, které nejsou zrovna atraktivní. Ale jelikož už jsem tam jednou na závěrečné soutěže zůstával, tak vím, že i z těchto míst je na dění v kruhu relativně dobře vidět. Rezervuji si tedy sedadla a chystám se k platbě. Bohužel, karta zamítnuta. Říkám si, že to bude asi nějaký omyl. Beru tedy druhou kartu – karta zamítnuta. Začínám být už mírně nervózní. Sahám tedy po třetí kartě, eurové kartě, to už určitě půjde – karta zamítnuta. Apple pay - zamítnuto, PayPal – zamítnuto. Více platebních karet ani metod už opravdu nemám, volám tedy kamarádovi, který kupoval lístky již koncem ledna. K mému potěšení mi sdělil, že měl naprosto totožný problém, ale že ho vyřešil tak, že poprosil o zaplacení kamaráda z Maďarska a tomu se to podařilo hned na první pokus. No nic, protože jsme na BEST IN SHOW program opravdu chtěli jít, nezbývalo nic jiného než požádat o pomoc někoho ze zahraničí. Což je “velice příjemné” a jistě chcete přátele ze zahraničí prosit o to, aby za vás zaplatili někde 56 liber. S veškerým studem jsem tedy oslovil kamaráda z Rakouska, jestli by nebyl tak hodný a nekoupil mi lístky. K mému překvapení se mu to povedlo na první pokus. Lístky na BIS stály v přepočtu 1.694 Kč.
To bylo z věcí, které bylo potřeba zařídit před cestou, asi vše. Je začátek února, ještě jsme ani nevyrazili na cestu a už jsme utratili bez pár stovek 24.000 Kč.
Pro vstup do Velké Británie potřebuje pes nejen petpas, platná očkování proti vzteklině, ale také odčervení proti echinokokům. To musí být provedeno minimálně 24 hodin před vstupem do země, ale zase nesmí být starší 128 hodin.
Pomalu se blížil den odjezdu. Na tak prestižní akci, jakou Crufts je, jsem se rozhodl psy vykoupat a vyfoukat. Chtěl jsem z nich udělat co možná největší nafoukané medvídky. To, co je v Evropě nežádoucí, na ostrovech vítané. Celková příprava třech bernardýnů mi zabrala dohromady 7 hodin. Zbývalo nanosit klece do auta, podvozek na manipulaci s klecemi na místě a celkově nachystat auto na více než 3.000 km dlouhou cestu.
Nastal den “D”. Ráno nanosíme do auta jen to nejnutnější. Naložíme psy a v 6 hodin opouštíme Helvíkovice vstříc novým dobrodružstvím. Cílem dne bylo dojet v rozumném čase do hotelu v belgickém Gentu. Díky hustému provozu se nám tak daří až okolo 21 hodiny. Hotel byl hezký, čistý a jako velké plus beru, že jsme měli přízemní pokoj a mohli jsme si autem zaparkovat až před balkónové dveře. Vyvenčit, nakrmit, napojit a spát. Zítra nás totiž čeká asi ta nejdůležitější část cesty.
Ráno zvoní budík v 6.20 h a my, rozlámaní z předešlého dne, pomalu lezeme z postele. Nechce se nám, ale musíme. Trajekt v 11.00 odplouvá. Na místo přijíždíme se zhruba 35minutovým předstihem. A tady to vše začíná. Přijíždíme k první bráně přístavu, který lemuje několik metrů vysoký dvojitý plot, na jehož vrcholu je namotáno obrovské množství žiletkového drátu. V “kukani” sedí mladý muž a prosí mě o předložení ticketu. Následně mě žádá o předložení našich pasů a pasů pro psy. Kontroluje odčervení a na hodinkách počítá, zda to máme správně. Vytiskl nám palubní vstupenku, kterou si máme pověsit na zpětné zrcátko. Tím naše auto nedisponuje, proto jí dávám za čelní sklo. Společně s ní jsme dostali žlutou samolepku s nápisem PET, kterou si musíme nalepit zevnitř na čelní sklo. Je to z důvodu snadné identifikace, ve kterém vozidle se nachází zvířata, a ve kterém ne.
Otevírá se brána a my popojíždíme o 100 m k dalšímu okénku. Tam po nás mladá policistka chce předložit pouze naše pasy a ptá se, co je uvnitř vozu. Řekl jsem jí, že vezeme psy. Pokračuje v otázkách: “Jedete na Crufts?” Souhlasně přikyvuji hlavou. Usmála se, podává mi zpět doklady a přeje nám hodně štěstí. Otevírá se další brána a my vjíždíme konečně do prostor přístavu. Míjíme další průjezd, kde už na nás mává velice důležitě se tvářící dáma, měřící asi 150 cm, ostříhaná “na ježka” a s náušnicemi snad všude, kde to jen šlo. Důležitě, až výhružně kyne rukou, abych vystoupil z vozu. Přikazuje mi ať jí otevřu boční dveře dodávky. Důležitě si levou rukou svítí do auta, a pravou ruku má strčenou v kleci s Umbertem a hladí ho po tlamě. No, v tu chvilku si říkám, že je buď tak odvážná nebo hloupá. Být tam pes jiného plemene, třeba by už měla po ruce. To ale není náš případ. Loučí se s námi se slovy “All right, have a safe trip!” A my pokračujeme do doku. Přijíždíme k rentgenové stanici, kde na nás mávají tentokrát dva muži, obdobně vypadající jako dáma před tím. Jen s tím rozdílem, že tito muži neměli vlasy žádné a měli asi o 10 cm na výšku víc než ona. Stejný scénář, jen jsem tentokrát musel otevřít všechny dveře. RTG screeningu se podrobují pouze kamiony, takže my pokračujeme konečně ke gatu, kde se zařazujeme do řady stojících osobních vozů. Za nedlouho se kolona začne hýbat a my najíždíme na rampu vedoucí do útrob lodi.
Osoby v oranžových uniformách nás navádí, kam máme jet. Ukazují nám, ať jedeme do takové úzké myší díry vedoucí ještě do vyšších pater lodi. Nedůvěřivě se přibližuji k tomuto vjezdu, když tu přispěchá paní a ptá se, zda jsem si jistý, že se tam na výšku s tou vzduchotechnikou na střeše vejdu? Odpovídám jí, že nejsem. Pokrčila rameny a odešla. No, čekal jsem, že mi třeba ukáže, zda je to dobré nebo ne. Ale co už, to asi není její práce. S hlavou ven z okýnka téměř na centimetry přesně vjíždíme dovnitř jako úplně poslední auto. Zatahuji ruční brzdu a odebíráme se nahoru po schodech, do prostor trajektu.
Vnitřek připomínal interiér lepšího hotelu. Koberce, malý obchod s duty free zbožím, herna pro malé děti, herna s videohrami, hazardní herna pro dospělé a nesmí chybět ani dvě restaurace.
Právě do jedné z nich vedou naše kroky jako první, protože jsme ani jeden od rána nic nejedli. Objednáváme si typicky britskou snídani: fazole, vejce, slaninu a klobásky. Zabíráme stůl přímo na prosklené přídi s výhledem na moře, kde ta snídaně chutná ještě o chlup lépe. Jelikož bylo až nezvykle krásné počasí a klidné moře, šli jsme se po snídani projít na venkovní palubu, kde byla vidět krásná modrá obloha a nekonečné moře. Plavba utekla jako voda a rozhlas nás pomalu vyzývá, abychom se odebrali ke svým vozidlům, ale motory nechali ještě vypnuté. Mě v tu chvíli dochází, že mé noční můry se pomalu stávají skutečností. První fakt, že v Británii nepoužívají metrický systém, takže veškeré vzdálenosti na značkách a ukazatelích uvádí v yardech, mílích nebo stopách. To stejné je i s rychlostí, která je uváděna na značkách v mílích za hodinu. A asi tím úplně největším strašákem je jízda vlevo.
Vrata se pomalu otevírají a dostáváme povolení nastartovat motory aut. K mému obrovskému překvapení se ihned po nastartování auto společně s navigací samo aktualizovalo do anglického módu. Tudíž kokpit ukazoval rychlost v mílích za hodinu a pod tím v závorce jen informativně přepočítával kolik je to kilometrů v hodině. Tak teď už zbývala jen ta jízda vlevo.
Vymotat se z Doveru na dálnici bylo opravdu něco na moje nervy. I když máme s Milanem po celé Evropě naježděné stovky tisíc kilometrů, zdánlivě triviální dopravní situace, nebo křižovatky se vlevo rázem stávají složitými úlohami. Nutno si také uvědomit, že zde neplatí pravidlo pravé ruky, ale ruky levé. Konečně se ale dostáváme na dálnici a tam už to není takový problém. Dálnice jsou zpravidla minimálně tříproudové, ale šířka jednotlivých pruhů je opravdu užší, než na kterou jsme zvyklí. Proto při každém předjíždění mám pocit, že mi musí auto vedle urazit zrcátko. A to není jediný rozdíl oproti českým dálnicím. Za celou cestu z Doveru do Birminghamu, která měří 350 km, jsme si nevšimli jediného odpočívadla nebo odstavného parkoviště. Lidé tak zastavují všemožně na krajnici dálnice. Což nám jako Evropanům přijde krajně nebezpečné a riskantní. Holt venčení nebo zastávka na oběd musí počkat. Ukazatele čerpacích stanic tam potkáte jen velice vzácně, to má však také své “ale”. Čerpací stanice nejsou většinou u dálnice, jak jsme zvyklí, že si jen odbočíte vedle, a potom zase souběžně najedete zpět. Benzínka se totiž nachází třeba v první vesnici od tohoto značeného sjezdu.
Okolo 16. hodiny přijíždíme na předměstí Birminghamu jménem Solihull, kde jsme ubytovaní v soukromí v jednom z domků. Rychle si odneseme tašky do pokoje, vyvenčíme psy a hladoví vyrážíme do centra hledat nějakou restauraci, kde se dobře najíme.
Po krátkém hledání končíme v malé restauraci. Číšník nám podává jídelní lístky a odchází. Po chvilce se vrací s bločkem a povídá: “vočvulajuor”. Na okamžik se zarazím a upřu pohled na Milana, který sedí a vykulenýma očima kouká směrem k číšníkovi. Zapojuji svou fantazii, co nám asi číšník chtěl sdělit? Zní to jako velice osekaná verze fráze “What would you like to order?”, což by znamenalo, co si dáme. Nadiktuji mu tedy naší objednávku a čekám co bude dál. Znovu se nadechuje a vypouští z úst další šifru “zao?”. Hmmm, to se tak trochu podobá větě “is that all?”. Nejsem si jistý, proto mu podávám zpět jídelní lístky se slovy, že to bude vše. Milan se mě v tu chvíli ptá s kamennou tváří: “To mluvil jako anglicky?” Pro další komunikaci jsme zvolili taktiku nepustit ho ke slovu nebo pokládat otázky, na které je odpověď ano nebo ne. Po večeři se odebíráme zpět do Sulihull. Stejně jako předešlou noc obstaráme psy a jdeme spát.
I když bernardýni měli na Crufts takzvaný “late start”, který vycházel na 10.30 na výstaviště jsme vyrazili již před 8 hodinou ráno, abychom si vše v klidu našli a připravili. Příjezd na parkoviště byl poklidný, nikde žádné kolony, dostatek místa na parkování. Mnou zakoupené parkování nikdo nekontroloval. Po zaparkování se šel Milan se psy ještě projít. Já zatím vytahal ven klece, tašky a naložil vše na připravený podvozek. A vydali jsme se společně směrem k halám, ve kterých se výstava konala. Oproti Evropské výstavě v Celje, kde jsme zaparkovali defakto vedle haly jsme se tady hezky prošli. Od parkoviště byl náš kruh vzdálený skoro dva kilometry, dobrých 25 minut svižnější chůze. Cesta byla nekonečná, kličkovat mezi lidmi a psy s plně naloženým těžkým vozíkem bylo opravdu obtížné.
U vchodu do haly nám kontrolují vstupní listy a načítají QR kódy. Pokud jsem si stěžoval na kličkování mezi lidmi venku, to jsem ještě nevěděl, co mě čeká uvnitř. Davy lidí a psů, cesta ke kruhu totiž vedla skrz sekci s prodejními stánky. Po několika minutách konečně přicházíme k našemu kruhu. Vedle kruhu jsou takzvané benche, lavice, ve kterých má vyhrazený svůj prostor každý pes. Své místo poznáme podle katalogových čísel, která jsou pro nás již připravená na poličce nad každou z “kójí”. Katalogová čísla jsou tam vždy dvě, jedno si bereme do kruhu a druhé tam zůstává, aby případný chovatel nebo návštěvník našel konkrétního psa podle katalogu a mohl se třeba podívat, jak reálně vypadá nebo prohodit pár slov s jeho majitelem.
Bohužel pro naše plemena jsou tyto kóje malé. Takže většina psů byla v kennelkách nebo klecích někde okolo. Do začátku posuzování jsme měli ještě dost času, proto chceme jít vyvenčit psy. A tím narážíme na první problém. Se psem nás nepustí ven z haly dříve než v 16 hodin. V halách byly ohraničené prostory vysypané pilinami vyhrazené právě pro venčení psů.
Dobrý nápad, ale pro naše bernardýny, kteří jsou od útlého věku cepováni, že v halách se venčit nesmí, to byla celkem prekérní situace. Zejména fena For Me se těch pilin vyloženě štítila. Spoléhali jsme tedy na jejich slušné vychování. Rozhodli jsme se, že jim dáme napít a necháme je odpočinout v klecích. V ten moment přišla věta, kterou jsem rozhodně nechtěl slyšet: “Tys nevzal z auta misky na vodu?!” Soudě podle Milanova výrazu jsem pochopil, že on tam nepůjde. Oblékám si tedy bundu a vydávám se mírným klusem na dalekou cestu zpět k autu pro misky.
Milan mezitím procházel katalog, který obsahoval 44 přihlášených bernardýnů, žádný nebyl přihlášen do více tříd. Ze 44 bylo 21 psů a 23 fen. Jak již jsem zmiňoval, obě variety jsou zde posuzovány dohromady. Katalog má trochu jiné uspořádání než jsme zvyklí u nás. Nejprve najdete seznam všech psů daného plemene seřazený podle majitelů a jím přihlášených psů. U každého jsou informace obsahující katalogové číslo, jméno, dosažené tituly, datum narození, jméno chovatele a rodiče psa. Katalogová čísla nejsou přiřazována podle posuzování ve třídách, ale jdou za sebou podle abecedního seznamu majitelů a jejich psů. V tomto seznamu tedy najdete informace k vystavovaným psům, ale nepoznáte, do které třídy jsou přihlášeni. Následuje další seznam, kde už je rozdělení podle jednotlivých tříd. Tam jsou už zase uvedena jen katalogová čísla, jména psů, dosažené tituly a v případě zahraničních psů také ATC čísla. Zároveň je v katalogu připravený prostor pro vypisování pořadí psů na prvním až pátém místě. Hledá se v tom trochu složitěji, protože v jednom seznamu najdete, ve které třídě pes je, ale v tom předešlém zase dohledáváte, kdo je jeho majitel nebo to, jaký má původ.
Naše plemeno posuzovala anglická rozhodčí a chovatelka bernardýnů paní Karen Fitzsimmons.
Blíží se půl jedenáctá a my pomalu začínáme připravovat psy. Jako první jde do kruhu nejstarší člen výpravy Danger od Strážců hor. Posuzování začíná přesně na čas. Vedoucí kruhu prosí třídu veteránů, aby nastoupila. U vstupu do kruhu se potkávám a zdravím s majitelem konkurenčního psa, který hájil domácí barvy. Byl jím dlouhosrstý pes o více jak půl roku mladší než Danger (veteráni jsou v Anglii od 7 let). Takticky ho pouštím před sebe, aby šel jako první. V Anglii totiž nenastupujete do kruhu podle katalogových čísel, ale v libovolném pořadí. Vedoucí kruhu si zkontroluje nastoupené psy, zaznamená si čísla v jakém pořadí psi nastoupili a zapíše si případné absence, kterých bylo u našeho plemene minimum.
Posuzování probíhalo zhruba stejně jako u nás. Rozhodčí se zeptala na věk, koukla na skus, oči a stop. Dále pohmatem pokračovala důkladně přes krk, předhrudí až po špičku ocasu. Poté nás posílá tam a zpět a kolečkem se mám zařadit za již posouzeného psa. Ještě si nás jednou oba důkladně prohlédla a šla si ke stolku pro notes, do kterého si cosi poznamenala. Oba si nás měřila pohledem a pak najednou vyrazila ke mně s předpaženou rukou a oznamuje mi, že dnes první místo. Podali jsme si ruce a já poděkoval za umístění. Poplácal jsem Dangera, pochválil ho, jak byl šikovný a vydali jsme se pogratulovat soupeři, který už byl taktéž na cestě k nám. Přebírám od vedoucí kruhu kokardu (za první místo je vždy červená) a čekám až si rozhodčí zapíše poznámky, které ji budou sloužit k psaní posudků. Ty se nepíšou přímo v kruhu a nepíšou se ani všem psům. Rozhodčí píše posudky v klidu doma pro všechny první tři psy ve třídě. Posudky jsou později zveřejněny na webu a jsou dostupné všem, nikoliv pouze majiteli.
Následně hrdě opouštíme kruh. Jako další šel do kruhu náš druhý nejstarší pes Umberto od Strážců hor. Ten soutěžil, jak už víte, v nejvíce zastoupené Open class. Společně s námi byli v kruhu další 4 psi.
Opět si při nástupu do kruhu vybírám strategicky druhé místo v line-upu. Opět je Umberto ve třídě jediný krátkosrstý pes. Posuzování probíhalo totožně jako předešlé třídy. Jsme všichni posouzeni a rozhodčí se chystá opět vybírat pořadí. Její kroky vedou k poslednímu psovi v řadě. Poté míří udělit druhé místo na opačný konec, k mému překvapení se zastavila před námi a oznamuje mi, že se Umberto umisťuje na druhém místě. Opět mám velikou radost, převezmu si kokardu za druhé místo, napíše si k nám poznámky, a já odvádím plný euforie Umberta do klece.
Po této třídě nastupovali psi o titul DCC (Dog Challenge Certificate). V tom všem nadšení jsem zapomněl, že v KC o tento titul nastupují všichni psi. To znamená včetně puppy a veteránů. Běžím tedy rychle zpět ke klecím pro Dangera, který zvítězil ve třídě veteránů. Titul DCC byl zadán psovi Parleshan Bowie. Titul reserve DCC byl zadán psovi Chandlimore High Flyer do třídy mladých.
Potom začalo posuzování fen. For Me od Strážců hor nastupovala až v open class. Bylo tedy dost času na její přípravu. Dál už si jí přebírá Milan, který ji bude vystavovat. V kruhu se opět sešla silná konkurence fen, ve které byla For Me nejmladší ze 6 přihlášených a jak jinak, opět jediná krátkosrstá (celkem bylo v ten den vystaveno jen 5 krátkosrstých bernardýnů a z toho byli 3 z České republiky). Nastalo překvapení nejen pro nás, ale nejspíše i pro všechny přihlížející. Open class totiž vyhrává naše For Me!
Zrovna zůstávají v kruhu, protože stejně jako u psů, se bude soutěžit o titul BCC (Bitch Challenge Certificate). Ten k naší obrovské radosti získává z rukou paní rozhodčí For Me! Titul reserve BCC obdržela fena Chandlimore Star Struck with Beausaints z Junior Class. Za zmínku stojí, že chovatelská stanice Chandlimore (chovatel Tan Nagrecha) je nejúspěšnější chovatelská stanice současnosti v Anglii a pochází z ní opravdu mnoho BOB vítězů v historii Crufts. Další soutěž už je soutěž o titul BOB a BOS, které se účastní pouze držitelé CC. Bohužel tuto soutěž nemůžu sledovat, protože hned další soutěží je souboj o Best of Veteran a Best Puppy. Jdu tedy chystat Dangera. Od klecí pozoruji, jak to vypadá v kruhu. Titul BEST OF BREED získal dlouhosrstý pes Parleshan Bowie z Irska a české For Me od Strážců hor byl udělen titul BEST OPPOSITE SEX.
Mezitím už spěchám zpět do kruhu s Dangerem od Strážců hor. Tam společně ještě s vítězi ze třídy štěňat oběhneme kolečko a jde se na zadávání posledních titulů letošního roku. Nedokážu ani popsat tu hrdost a radost, kterou jsem pociťoval, když rozhodčí kráčela se zelenou kokardou, s nápisem BEST VETERAN IN BREED právě k nám s Dangerem.
Pak už bylo na čase focení, které jsme museli zase pojmout trochu na “pankáče”. Jelikož jsme jeli na tuto výstavu naprosto bez očekávání, neměli jsme po ruce ani nikoho, kdo by nás třeba na konci vyfotil. Zatímco For Me pózovala u cedulky s nápisem BOS, já jednou rukou držel Dangera a druhou se pokoušel fotit. Pak jsme se jen prohodili, abychom měli co možná nejlepší památku na tento nezapomenutelný okamžik. Po posuzování jsme si ještě udělali nějaké fotky na památku, zašli na oběd a pomalu začali balit věci a chystat se na dalekou cestu k autu.
Od 17.00 mělo začínat v závěrečných soutěžích posuzování skupin, které jsme si nechtěli nechat ujít. Do auta vše naloženo, zapneme jim vzduchotechniku a natěšeni vyrážíme zpět na tolik očekávaný Best In Show program. Příchod do haly, kde se finálový kruh nacházel, připomínal příchod na koncert například Taylor Swift. Desítky členů ochranky. Procházeli jsme bezpečnostním rámem, kdo měl tašku, byla mu prohledána. Jídlo, pití - zakázáno. Rámem procházíme bez problémů a jdeme na kontrolu zakoupených vstupenek. Předkládám screenshoty s QR kódy, které mi poslal kamarád, který mi lístky kupoval. Lístky nám scenner zamítl. Vysvětluji pořadatelům, že to jsou screenshoty vstupenek a nemám v telefonu jejich aplikaci. Bohužel mi bylo sděleno že QR kód, který je na vstupenkách, se mění každých 60 sekund. Jeden z pořadatelů mi vzal telefon a řekl nám ať ho následujeme. Vedou nás do zázemí haly. Přicházíme na nějakou přepážku, kde vysvětluji paní za počítačem náš problém. Ukazuji jí potvrzující email s číslem objednávky. Ptá se mě na jméno, velice mazaně říkám jméno kamaráda. Bohužel mě dostala druhá otázka, kdy se ptala na adresu bydliště. To už jsem nevěděl. Bylo nám sděleno, že nás nemohou pustit, protože vstupenka není na naše jméno. Argumentovala pravidly GDPR. Kdyby je porušila, přišla by o práci. Ptám se jí jaké je jiné řešení. Prý potřebujeme souhlas majitele vstupenek, že souhlasí, abychom tyto vstupenky použili. Musí s tím člověkem mluvit. Jen nevěřícně kroutím hlavou, jak absurdní celá tato situace je. Zkouším tedy volat do Rakouska kamarádovi o pomoc. Ten mi to díky Bohu zvednul, hned se ptal, jestli máme problém s lístky. V rychlosti mu vysvětluji, kde je problém a proč nás nechtějí pustit. Předávám mu paní na ucho a poslouchám, co se bude dít. Ověření totožnosti srovnatelné s komunikací s bankou. Po několika minutách nám podává zpět telefon společně s lístky a přeje nám příjemný večer. Jak ironické potom všem...
Díky tomuto zdržení přicházíme akorát včas. Pozorujeme nastupující Working group, ale bernardýn nikde. Milan se hned dívá do výsledků na webu výstavy a u titulu BOB je poznámka “NOT CONFIRMED”. Vše nasvědčuje tomu, že vítězný pes neprošel veterinární kontrolou a titul BOB mu nebyl potvrzen. Kontroly se musí u vybraných plemen psů povinně podrobit všichni držitelé titulu BOB. Bernardýn bohužel patří v Anglii do skupiny zdravotně rizikových plemen. Kontroly jsou celkem tři. Každou provádí jiný veterinární lékař, nezávisle na ostatních. Kontrola je zaměřená na oči (oční víčka), dýchání a pohyb. Později se dozvídáme, že psovi nebyl potvrzen BOB pro diamantové oko (kombinace entropia a ektropia). K celé situaci se na svém facebookovém profilu obsáhle vyjadřoval majitel psa a později také sama rozhodčí. Z jejich pohledu měl pes oči v naprostém pořádku a v souladu se standardem, ale veterinář neakceptoval tento tvar očních víček a psovi neumožnil vstup do závěrečných soutěží. Ať už byla pravda na jedné nebo druhé straně, tak celá situace byla velmi politování hodná a v žádném případě neprospěla našemu plemeni. Nikdo z nás by určitě nechtěl být v dané situaci v roli ani majitele psa ani paní rozhodčí. Já ani Milan jsme oči psa neviděli tak, abychom se dokázali přiklonit k názoru veterináře nebo naopak přesvědčení majitele, respektive rozhodčí. Ještě ten večer a cestou domů nám psali chovatelé i jiných plemen, kteří sledovali výsledky a ptali se, co se stalo. Dostávali jsme také častý dotaz, zda když psovi nebyl BOB potvrzen, zda přešel na naši fenu. To bohužel není možné. Titul může zadat pouze rozhodčí a přímo v kruhu daného plemene. Ve výsledcích tak zůstává u bernardýnů u titulu Best Of Breed namísto jména vítězného psa pouze “NOT CONFIRMED”.
Před vyhlášením vítěze výstavy pozorujeme překrásné vystoupení operní pěvkyně. Absolutním vítězem výstavy se stal pes plemene whippet z Itálie, na druhém místě se umístil vítěz working group, kterým byla tibetská doga rumunského majitele narozená v Rusku.
Po vyhlášení jsme se odebrali zpět na ubytování. Vzhledem k daleké cestě domů jsme se rozhodli že vyrazíme odpočatí až ráno. Cesta domů probíhala již v poklidu bez nějakých větších komplikací. V průběhu cesty nám chodilo mnoho gratulací od přátel a chovatelů z celého světa. Vzpomínali jsme na výbornou atmosféru v kruhu, ale i okolo něj. Publikum, které hlasitě tleskalo bez ohledu na to, zda vítězný pes byl domácí nebo zahraniční. A že naši čeští psi odvedli vynikající práci v konkurenci dlouhosrstých bernardýnů ze Švédska, Irska, Francie a pochopitelně Velké Británie.
V Doveru nám u psů kontrolovali ještě čipy. Trochu absurdní bylo, že pán se neobtěžoval ani vylézt z “kukaně” ven, a každý načtený čip jsem mu musel nosit ukazovat zpět do okénka. Celkově kontrola v Doveru na cestě zpět do Evropy, byla v porovnání s cestou tam taková spíše formální. Kontrola dokladů a to vše. Nalodění také bez komplikací, tentokrát jsme parkovali dole v nejnižším patře lodi, společně s kamiony. Tato plavba se nám zdála nekonečná. Jen co jsme se vylodili ve Francii, říkal jsem si, jak je ta jízda vpravo hrozně fajn. Jak se čas na trajektu vlekl, v autě na dálnici mi cesta celkem ubíhala. Pak už se blížila 22. hodina a my stále byli více než 700 km daleko od domova. Milan narychlo nachází hotel v nedalekém městě Essen. Je to jen pár kilometrů od dálnice. Cena 1.301 Kč za přespání se nám zdála super, a proto sjíždíme z dálnice a jedeme se vyspat na další den.
Ráno mi zvoní budík v 6:05 h. Po vypnutí budíku slyším z druhé postele: “To si děláš srandu? Tak to nevstávám!” Nenechávám se ovlivnit, obléknu se, zabalím a vyrážím do auta obstarat bernardýny se slovy: “Vstávej, za chvilku odjíždím!”. Po krátké procházce se vracíme k autu. Tam už stojí rozespalý Milan, zakuklený a s rukama v bundě. Naložíme psy a vyrážíme zpět na dálnici. Díky mírnému provozu na silnicích projíždíme Německo i Česko bez zdržení. Tlačítko na otevření brány od domu mačkám jen pár minut před 17. hodinou se slovy: “Tak jsme to zvládli!”
Pociťuji obrovskou úlevu. Vypouštím psy z auta a ti běží hned přivítat své parťáky, jako kdyby jim hned šli vyprávět, kde byli a jak se jim dařilo. Teda až na Dangera, tomu se z klece ven moc nechtělo a čekal, kdy budeme pokračovat dál. S mírnou nechutí, po chvilce přemlouvání opouští klec a pomalým krokem odchází do svého výběhu, kde už ho nedočkavě vyhlíží jeho spolubydlící Sunny.
Jsme opravdu vděční, že jsme toto dobrodružství mohli podniknout. Není to totiž vždy jen o nás. Ale také o rodině, partnerech nebo ošetřovatelích, kteří se v době naší nepřítomnosti starají o zbytek zvířat, které doma necháváme. A že jich není zrovna málo. Za to jim tímto děkujeme. Bez nich by to nešlo. Já jsem měl doma zrovna pár dní narozená štěňata labradorů, která přišla na svět jen pár hodin po mém odjezdu do Anglie. V neposlední řadě bychom chtěli poděkovat společnosti VAFO Praha s.r.o., která nám poskytla nejen reprezentativní oblečení od značky BRIT, ale také veškeré chovatelské a výstavní vybavení, které jsme na výstavu potřebovali.
A teď to poslední, slibované hned na začátku. Na kolik vlastně taková výstava přijde? Snažili jsme se to plánovat vše, co možná nejvíce low cost. Ale jsou věci, které jsou dané a levněji je nepořídíte. Na čem by se asi dalo ušetřit, je jídlo. Když si někdo nasmaží doma kotel řízků a vezme k tomu chleba. Potom položka za jídlo nebude tak vysoká. Ale já ani Milan nepatříme do skupiny lidí, co by chtěli jíst 3 dny v kuse řízky. Proto jsme přistoupili na alternativu si jídlo kupovat cestou. Další ekvivalent jsou pohonné hmoty. My jsme jeli velkou, plně naloženou dodávkou. Spotřeba se odvíjela od státu, ve kterém jsme se zrovna nacházeli. Jak jistě tušíte, nejvyšší spotřeba paliva byla v Německu, kde si auto bralo bez mála 11l/100 km. Naopak nejméně auto spalovalo v Holandsku, kde maximální povolená rychlost na dálnici je pouhých 110 km/h. A díky faktu, že radary tam jsou opravdu, ale opravdu všude, jsme se dostali na spotřebu kolem 7.5 l/100 km. Což je na tak velké auto, s takovým motorem super spotřeba. Pochopitelně existují auta, co vás svezou za mnohem méně litrů, nebo chcete-li kWh. Ale vsadím se, že do nich nenaskládáte 3 bernardýny a spoustu vybavení okolo. A teď už konečně výsledná částka. Výlet do Anglie na Crufts nás stál celkem 42.810,- Kč.
Na závěr se vrátím ještě k posudkům. Naše paní rozhodčí byla rychlá a posudky bernardýnů byly zveřejněny jako jedny z úplně prvních již tři dny po výstavě. Jak již bylo zmíněno v reportáži, rozhodčí píší posudky až v klidu doma, nikoliv přímo v kruhu. Využívají k tomu pouze svoje poznámky obsahující hrubý popis psa. Na některých výstavách si rozhodčí pro lepší zapamatování i psy fotografují nebo pořizují videa. Na doručení posudků má rozhodčí zpravidla až 30 dní. Protože forma i styl psaní posudků se poměrně liší od posudků, které známe z našich výstav, dovoluji si zde posudky českých psů publikovat.
Jan Bendl
